Matka, která vyvázla živá z frontové linie na Ukrajině přinesla svědectví: Syn strávil půlku svého života v bunkru
Válka na Ukrajině přináší příběhy, které zní jako z toho nejšílenějšího filmu. Téměř peklo na Zemi zažili hlavně lidé v ocelárnách Azovstal.
Obsah článku
Více než osm měsíců strachu a nejistoty zažívají obyvatelé Ukrajiny. Právě takovou dobu už trvá válka, kterou rozpoutalo na ukrajinském území Rusko. Za tu dobu celý svět sledoval několik vyhrocených situací, které hnaly mnoha lidem slzy do očí. Jedním z nich byly i boje o Mariupolu, kde v ocelárnách Azovstal zůstávaly dlouhou dobu stovky civilistů skrývajících se před ruskými střelami. Mezi nimi byla i Hanna Zajcevová se svým malým synem. V bunkrech strávila dva měsíce.
Mrazivá výpověď
Pak byla převezena do ruského tábora a zpět na Ukrajinu se dostala jen díky několika okolnostem, jak informuje web Telex. Svůj příběh Zajcevová popsala v rámci dokumentu Freedom Under Fire, který byl představen na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Budapešti. V Mariupolu žila žena spolu s manželem a tříměsíčním synem téměř bez potíží. Útok rodina zažila jen v roce 2014, kdy se město pokusila převzít separatistická Doněcká lidová republika. Boje před osmi lety dopadly dobře.
„Mysleli jsme si, že to samé se stane teď, že vyvázneme z neúspěšného útoku. Tentokrát tam ale bylo i ruské letectvo,“ cituje výpověď Zajcevové web Telex. Do bunkru Azovstalu se dostala díky tomu, že její manžel tam pracoval a měla tak jistotu, že jde o místo, kde budou chráněni před bombami. Nebyla zdaleka sama. „Na našem oddělení nás bylo sedmdesát se 17 dětmi. Můj syn byl nejmladší,“ cituje výpověď Ukrajinky server Telex. Zpočátku si myslela, že půjde o útočiště jen na několik dní.
Od manžela nemá zprávy
I proto nebyla nijak vybavena a brzy ji došla náhrada mléka pro syna. Kojit ze stresu nemohla. Vždy ji ale někdo náhradní mléko pro syna přinesl. Raději s ním šetřila. „Je to hrozný pocit, když trpí i vaše dítě a vy s tím nemůžete nic dělat,“ cituje ženu web Telex. Nebe nad hlavou uviděli až po 65 dnech. „Když jsme se dostali nahoru, uvědomila jsem si, že můj malý syn strávil polovinu svého života pod zemí. Bylo pro mě zvláštní vidět oblohu, zvlášť pro něj. Bylo neobvyklé znovu cítit pohybu větru na mé kůži,“ vypověděla.
Nečekala je kýžená svoboda, ale převoz do takzvaného filtračního tábora, kde to podle Ukrajinky vypadlo jak ve druhé světové válce. „Svlékli nás. Ženy provádějící vyšetření, nás popadly a hledaly nacistická tetování,“ cituje web Telex výpověď Zajcevové. Ze spárů nemilého osudu ji nakonec zachránily dvě věci. Fakt, že má malého syna a také znalost francouzštiny, díky které se z ní stala tlumočnice pro Červený kříž. Její muž takové štěstí neměl a zřejmě je stále ruským zajatcem. Nemá o něm žádné zprávy.
