S docentkou Radkou Dudovou jsme si povídali především o vlivu pandemie na děti, ale i jak pandemie změnila nebo možná změní jedince i celou společnost.
Radka Dudová vystudovala sociologii na FF UK a na Université Paris 5 – René Descartes v Paříži. Od září 2001 působí v Sociologickém ústavu AV ČR. Zaměřuje se na témata sociologie soukromého života, rodičovství a péče, a na analýzu sociálních politik. Má za sebou mnoho zahraničních stáží.
Zdá se nám, že pandemie trvá už dlouho. Je to už natolik dlouhá doba, aby tato krize mohla společnost nějak hlouběji změnit? Pokud ano, jak?
Na jaře 2020 se předpokládalo, že pandemie má sice potenciál vyvolat nějakou ohromnou celospolečenskou změnu, ale zároveň panovala představa, že to nebude trvat tak dlouho, aby ta změna stihla opravdu proběhnout. Ale ukázalo se, že je to spíš naopak. Ta pandemická situace trvá dál a ještě asi chvíli trvat bude. Ale zase v podstatě už ty změny nejsou tak hluboké, jak to vypadalo možná na začátku. Jelikož se všichni snažíme nějak fungovat.
Neustále slýcháme, že je společnost rozdělená, ať už jde o očkování nebo vládní opatření. Myslíte si, že půjde o trhliny dlouhodobé, nebo se pak „zacelí“?
Jsou to dlouhodobé trhliny, pandemie je prostě jen zviditelnila. V tom se shodnu se spoustou kolegů. Je to něco, co tady bylo, moc se o tom nehovořilo, nebo to nebylo tolik vidět, ale ta pandemie to učinila mnohem výraznějším. I když se situace vrátí do normálu, nelze čekat, že se to zacelí. Rozdělení společnosti závisí na spoustě dalších věcí a bude to záviset i na tom, kam se bude vyvíjet naše demokracie, jak moc bude pokračovat prohlubování sociálních a ekonomických rozdílů a na spoustě dalších faktorů.
Jaký je dopad takovéto krize na mezilidské vztahy? Pozorujete navýšení rozpadů dlouhodobých partnerských vztahů nebo je to naopak více semklo?
To, co se stalo na začátku a nadále to pokračuje, je, že došlo k omezení takových těch volnějších vztahů, vzdálenějších sociálních vazeb. Ať už se tak dělo ze strachu z nakažení, nebo se přestalo tolik cestovat, přešlo se na home office, zrušily se společenské akce. Taková ta setkání s lidmi, které nevídáte moc často nebo náhodná setkání s někým například na koncertě, ta se omezila. Ale zase ty nejbližší sociální vztahy se často prohloubily, protože najednou to byli jediní lidé, s kterými jste se mohli stýkat.
Z hlediska toho ekonomického dopadu se zvýšila závislost lidí na sobě. Podle našich výzkumů v první jarní vlně v roce 2020 hodně ustaly kontakty s prarodiči, bylo to výjimečné, pokud se stýkali dál. Ale už na podzim 2020 a hlavně na jaře 2021 se tyto vztahy opět obnovily. U někoho opadl strach, že by ta nákaza byla tak smrtící, u jiných to vyvolala prostá potřeba. Byly zavřené školy, tak bylo třeba hlídat děti. Navíc i sami ti prarodiče se potřebovali dostat z té izolace.
Co se týče partnerských vztahů, přinesly sociologické výzkumy rozporuplné výsledky. V průměru se kvalita partnerských vztahů o trochu zhoršila. Zjednodušeně lze říct, že 15 procent říká, že se pro ně nic moc nezměnilo. U 42 procent se vztahy utužily, nebo dokonce i zlepšily. 43 procent respondentů naopak vnímá, že se jejich vztahy zhoršily, a to celkem dost výrazně. U některých došlo k rozpadům. Neznamená to ale, že každý ten vztah, který se v době pandemie rozpadl, by se rozpadl, i kdyby covid nepřišel.
V mnoha případech mohly ty vztahy být za běžných podmínek relativně funkční. Myslím si, že k tomu vedlo to napětí, stres a ekonomická závislost. Za normálních okolností by ta manželství mohla vcelku uspokojivě fungovat, i když třeba nebyla tolik kvalitní, nebyla tam taková odolnost, ale fungovat mohly. A to, že se rozpadly, není nutně dobrá věc pro všechny zúčastněné. U těch patologických to pak, jak se o tom už hovořilo mnohokrát, vyvolalo zvýšenou míru domácího násilí.
A jak vypadají mezigenerační vztahy?
Jsou volitelnější. Najednou jsme měli legitimní omluvu, proč se s babičkou nevídat, pokud to někdo dělal z nějaké povinnosti. Tam se ty vztahy mohly oslabit. Pokud tam ale byla nějaká potřeba vzájemné pomoci, tak tam se to brzy vrátilo, i očkování tomu napomohlo. Možná i vzhledem k uzavření škol v loňském roce, byly vztahy intenzivnější než před pandemií.
V celospolečenské rovině pozorujeme oslabení mezigenerační solidarity. Můj odhad je, že mnozí lidé to vnímají tak, že takto žít nemůžeme, musíme se vrátit k „normálu“ i za cenu, že možná někoho nepřímo ohrozíme. Navíc asi hraje roli i to, že lidé jsou přesvědčeni, že mladí, a zejména děti, se už omezovaly dost dlouho, a teď je řada na někom jiném.
Zavírání škol bylo jednou z vlajkových lodí boje s covidem. Nyní dochází „pouze“ k zavírání tříd či jednotlivých škol z důvodu výskytu onemocnění. Jaké důsledky to pro školou povinné děti i studenty bude mít z dlouhodobého hlediska?
To je jedna z těch věcí, u nichž bude patrná nějaká dlouhodobá změna. Většinou se hovoří o tom, že děti a studenti budou sociálně vyřízení, nebudou schopní navazovat vztahy, nebo že jejich vzdělání nějak zásadně utrpí. Ale děti jsou hodně přizpůsobivé, takže se to nějak dá dohnat, nějak se to vrátí. Podle mého jsou tu ale další možná méně viditelné, ale o to hlubší změny.
Když pro dospělého něco trvá dva roky, tak to pořád je schopný vnímat jako něco výjimečného, ale pro to dítě nebo mladého člověka jsou ty dva roky nová norma. Jejich vztahy a vazby mohou mít jinou podobu, budou primárně tvořeny tou online složkou a pandemie to úplně normalizovala. Ta škola byla něco, co bylo daného, co nešlo nějak obejít a bylo to pro mladé lidi a děti ten první kontakt se sociálním systémem. Bylo to něco, co je ukotvovalo.
Lze říct, které věkové skupiny dětí trpí touto situací nejvíce?
Nelze říct, že jedna nebo druhá věková skupina je více zranitelná, ale ono se to ukáže až časem. I u nejmenších předškolkových dětí to může mít dopady, nenaučily se socializovat. Pro středoškoláky to může mít dopad i na formování vlastní identity mimo rodinu. Ale ti si na rozdíl od mladších dětí zase mohli sami řídit své vztahy.
Těžké to bylo třeba také pro prváky na vysoké škole, kteří nastupovali na podzim 2020. Ti zůstali viset mezi střední a vysokou školou, doma ve svém dětském pokojíčku u počítače. Projevilo se to pak v tom, že v loňském akademickém roce zanechalo studia více studentů než je běžné, nebo častěji změnili obory.
Dělali jsme také výzkum na partnerské vztahy starších vysokoškoláků. Tam nastávaly zhruba dvě základní situace. Ti, co spolu bydleli, najednou řešili to, co by normálně řešili po deseti letech vztahu. Druzí spolu nebydleli a najednou se nemohli vídat, každý byli třeba z jiného města.
Děti a studenti se kvůli distanční výuce a častým karanténám nemohou plně socializovat mezi skupinu vrstevníků. Mohou to někdy dohnat?
Jak jsem říkala, může to být nový normál, budou fungovat jinak, budou mít třeba méně vztahů, ale budou intenzivnější. Nebo budou fungovat mnohem více na sítích. Co se týče vzdělání, tak to bude na některé skupiny mít rozhodně dlouhodobé dopady třeba v tom, že se rozhodnou raději pro jiné vzdělanostní směry, jiné kariéry, třeba půjdou nějakou snazší cestou. Lze očekávat další rozevírání nůžek, mezi těmi rodiči, kteří mají vzdělání svých dětí jako hodnotu a mohou mu věnovat i nějaké zdroje.
Ze sociologických výzkumů vyplývá, že na podzim 2020 najednou víc času nad učením trávili s rodiči starší děti z nižších sociálních vrstev. Ukázalo se, že ty děti nestíhají, nestačilo jim těch pár online hodin denně. Rodiče se jim snažili pomoct, ačkoli šlo právě o ty rodiče s nižším vzděláním.
Je možné, že děti teď vnímají školu pozitivněji než dříve?
Část dětí se do školy více těší, ale pak je část dětí, kterým to vlastně vyhovovalo, pro ně je to vlastně potvrzením toho, že je škola zbytečná. Navíc pak často nezvládají ten návrat k běžné výuce a to jejich negativní emoce vůči škole ještě prohlubuje. Pak je část dětí, které trpěly, že jsou doma, ale pak zase nebyly schopné se adaptovat zpátky.
Již roky se mluví o tom, že klasický model rodiny je v krizi. Změní na tom něco současná situace?
Rodina se mění ustavičně, pandemie na tom moc nemění. Spíš bude možná patrný návrat k původnějším funkcím rodiny a manželství a tím je jejich ekonomická podstata. Jsou spousty párů, kde jeden přišel o výdělek a tím je najednou více existenciálně závislý na tom druhém.
Češi tradičně politikům příliš nevěří. Jsme často v situaci, kdy se vládní opatření mění ze dne na den. Co to ve společnosti vyvolává?
Samozřejmě nedůvěru. V první vlně došlo k navýšení důvěry v politiky, šlo to pozorovat všude po světě. Mezi lidmi se vzedmula i vlna vlastenectví. Jde o klasický jev, kdy se společnost semkne, když je v ohrožení. To provází větší důvěra v instituce. Ale to pak zase rychle pokleslo.
Jsou z vašeho hlediska vládní opatření dostatečně vysvětlovaná a je vůbec ještě nějaká motivace mezi lidmi něco dalšího dodržovat?
Nejsou dostatečně vysvětlovaná a motivace je nízká. Nejde to ale svalovat jen na politiky, ale jde i o krizi vědy, expertních systémů. Je otázka, jak mají experti zasahovat do řízení epidemie. Jde o to, jakou roli může věda hrát a jak vůbec věda funguje. Představa, že by to mělo být jasně komunikované, by předpokládala, že je jedno jednoznačné řešení. Ve všech zemích bez ohledu na to, jaký politický systém tam je, jsou podobné problémy.
Na jaře 2020 se ve společnosti zvedla obrovská vlna sounáležitosti. Dnes už ale moc pozorovatelná není. Jaká je hranice, kdy je jedinec ještě ochoten něco obětovat v zájmu společnosti jako celku?
V momentě, kdy nejsou uspokojeny základní potřeby, zajištění ekonomických potřeb, zajištění sociálních vazeb, tak nejsme schopni se obětovat pro společnost jako celek. Už nejsme ochotni, už chceme žít normálně. Teď na podzim se objevovaly názory, že další vlna bude katastrofa, že dojde ke zhroucení zdravotnického systému.
Nicméně většina z nás se tak trochu uzavřela do svých bublin a snažila se pokračovat v normálním životě. A ona se společnost nezhroutila, odnesly to jen některé méně viditelné segmenty. Obávám se proto, že to nyní bude dalším důvodem, proč už ta ochota ještě něco dodržovat bude opět o něco menší.
Spotřebitel
|
PŘEČTENÍ: 11494
Spotřebitel
|
PŘEČTENÍ: 11381
Spotřebitel
|
PŘEČTENÍ: 4348
