Kvůli závislosti na alkoholu si prošli peklem, pomohli až Anonymní alkoholici. ,,Jsme normální, jen se snažíme dostat se z problémů,“ říká alkoholik Vladimír

Dostat se ze spárů alkoholové závislosti je běh na dlouhou trať. Léčebny jsou přeplněné a závislí tak častěji vyhledávají pomoc u Anonymních alkoholiků.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Anonymní alkoholici jsou společenství sdružující lidi závislé na alkoholu. V českých, moravských i slezských městech se nyní pravidelně schází 64 různých skupin, které mají zhruba 600 členů. Události247 přináší rozhovor se dvěma členy, kterým Anonymní alkoholici pomáhají ke střízlivosti a vrátit se do plnohodnotného života.

Jaký je podle Vás největší přínos Anonymních alkoholiků?

Vladimír: Lidi, se kterými se v Anonymních alkoholicích setkávám, se mě nesnaží utěšovat ani povzbudit, ale prožili si to samé, co já. Díky tomu vědí, že jsme schopni se ze své závislosti dostat, a vrátit se zpět mezi normální lidi, což je strašně důležité. Psychiatr i adiktoložka mají sice teoretické vzdělání a zkušenosti, ale dívají se na věc jinak. Neprošli si totiž tím peklem, kterým si projde řada alkoholiků.

Martin: Anonymní alkoholici změnili můj život. Když jsem mezi ně přišel poprvé, byl jsem už dlouho střízlivý, ale neměl jsem z toho žádnou radost. Napravily se mi sice vztahy s blízkými, ale časem začali všichni brát mou střízlivost za samozřejmost. Pro mě to ale samozřejmost nebyla. Když teď přijdu na setkání, odměnou pro mě je, že kolem mě sedí deset střízlivých lidí. Mám prostě místo, kde můžu mluvit o svých problémech s alkoholem. Nemůžu si totiž dovolit neustále tím zatěžovat své blízké.

Když máte se závislostí všichni velmi podobnou zkušenost, co Vám setkání přináší nového?

Martin: Pro mě je nejdůležitější šířit poselství, že střízlivý život je možný. Když ze setkání odjíždím, mám dobrý pocit z toho, že jsem třeba někomu pomohl. Je úžasné pozorovat nováčky a sledovat, jak se postupně zlepšuje jejich stav. Dělá mi to obrovskou radost. Navíc si říkám, že když to zvládnou oni, zvládnu to i já.

Vladimír: I mě těší hlavně to, když vidím ostatní, často i mladé lidi, jak se ze své závislosti postupně dostávají. Je pro mě také důležité si připomínat, že alkohol nepotřebujeme, a že normální je nepít.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Bojíte se, že byste do závislosti mohli znovu spadnout?

Vladimír: Bojím. Člověk bohužel často od ostatních slyší, že se jim to stává. Určitě to ale nemíním pokoušet tím, že bych se třeba i jenom trochu napil.

Martin: Než jsem začal na setkání chodit, měl jsem panickou hrůzu z toho, že začnu znovu pít. V Anonymních alkoholicích vidím jakýsi záchytný bod, pro případ, že by k recidivě došlo. Kdybych znovu začal pít, mí známí ze skupiny mě v tom nenechají a pomůžou mi to zvládnout. Teď už se tedy recidivy nebojím. Myslím ale, že kdybych na setkání přestal chodit, svou střízlivost bych tím ohrozil.

Co z činnosti Anonymních alkoholiků vám pomáhá nejvíc?

Vladimír: Nejdůležitější jsou pro mě setkání. Právě tam se spolu s ostatními společně se dostáváme do stavu, kdy je nám dobře.

Martin: Všechny činnosti a aktivity, které Anonymní alkoholici nabízí, mi pomáhají s uzdravením. Kromě živých setkání máme i setkání na Skypu, víkendové akce, workshopy, ale třeba i společné výlety na hory. Kromě toho pravidelně chodíme i do léčeben, kde pořádáme setkání s pacienty.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Jak se Anonymní alkoholici staví k víře?

Martin: Jsme velmi tolerantní, necháváme na každém člověku, aby věřil v to své. Říkáme tomu Vyšší moc, ale pro někoho to může být i skupinová energie. Nepátráme, v čem je síla uzdravení, ale někde tam je a funguje.

Máte už s ostatními členy Anonymních alkoholiků i bližší vztahy?

Vladimír: Většinou se při odchodu ze setkání vzájemně obejmeme, protože nám je spolu dobře. Vždycky se taky těším, až se zase za týden uvidíme. Nemusíme si ale povídat o soukromém životě, je to spíš o pocitu sounáležitosti. Prostě cítíme, že navzájem patříme k sobě, a jsme schopni se pochopit.

Martin: Setkání jsou příliš krátká na nějaké užší vazby. Ale když na ně člověk chodí několik let, začne se na ostatní těšit. Mám mezi ostatními už několik dobrých přátel, a považuji je téměř za svou rodinu. Vždy se také těším na setkání ve své původní skupině, kam už nyní pravidelně nejezdím, protože právě tam mě zachránili. Budu těm lidem do smrti vděčný za to, co pro mě udělali.

Jak vaše setkání postihla protiepidemická opatření?

Martin: Po dobu těch nejtvrdších opatření jsme měli naše setkání na Skypu. I když jsme tomu moc nevěřili, nakonec to fungovalo dobře. K naší moravské skupině se mnohdy připojovali i lidé z jiných částí republiky, což bylo skvělé. Bylo to pro nás i oživení, protože přinesli nové příběhy. Ale i tak je pro nás osobní kontakt velmi důležitý.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Co Vás překvapilo, když jste na setkání dorazili poprvé?

Vladimír: Když jsem přišel poprvé na setkání, čekal jsem skupinu nějakých bezdomovců, kteří chlastají krabicové víno. Bylo to ale úplně jiné, potkal jsem tam normální lidi.

Martin: Jak upřímní a otevření k sobě lidé jsou. Myslím, že na setkáních o sobě říkáme věci, které bychom jinde neřekli.

Co byste vzkázali lidem, kteří mají s alkoholem problém, ale zatím na setkání nepřišli?

Vladimír: Někteří lidé o nás možná mají zbytečné předsudky. Vzpomínám si jak, jsme jednou dělali pro studenty medicíny přednášky o alkoholismu. Zpočátku se studenti zabývali svými notebooky, ale když začali kolegové mluvit, studenti je odložili. Na konci přednášky už jen s otevřenýma očima zírali. Nevěřili, jací lidé se do těchto problémů dostanou, a co všechno se lidem může stát. Anonymní alkoholici jsou úplně normální lidi, jen se snaží se dostat ze svých problémů. Každému alkoholikovi bych tedy poradil, aby se zkusil vydat stejnou cestou jako já.

Martin: Alkoholici, kteří se rozhodli se svou závislostí bojovat, jsou jen špičkou ledovce. Nechceme ale ostatní závislé lákat nebo přemlouvat, našim cílem je hlavně předat jim informaci o tom, že pomoc existuje. Stačí tedy, aby o nás věděli. A kdyby někdy v budoucnu potřebovali pomoc, vědí, kde ji najdou. Zbytku závislých lidí bych tedy vzkázal, aby využili okamžiku krátké odvahy a odhodlání něco změnit, a právě tehdy za námi přišli.