Lidé poskytují ubytování Ukrajincům bezplatně. Nečekají, že jim budou platit, říká analytik Tomáš Jungwirth
Lide, kteří prchají před válkou na Ukrajině do České republiky, často najdou přechodný domov u některé z českých rodin. V tom jim pomáhá také iniciativa Uprchlíci vítejte.
Tomáš Jungwirth je spolupracovníkem iniciativy Uprchlíci vítejte i analytikem Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Působí také v Centru pro dopravu a energetiku. V minulosti pracoval jako Policy officer v Migračním konsorciu, jako analytik v politické straně.
Do České republiky přichází stále více ukrajinských uprchlíků. Pociťuje to i vaše organizace?
Evidujeme stále vyšší nabídku ubytování. Zároveň s tím ale výrazně roste poptávka. My se, coby mezinárodní inciativa, snažíme o kontrolovaný proces a jsme ve spojení s oběma stranami. Našim cílem je, aby ubytování bylo pro uprchlíky z Ukrajiny minimálně na tři měsíce, ale ideálně aspoň na půl roku. Spousta lidí tady totiž bude potřebovat zůstat hodně dlouho.
Evidujete už případy, kdy u sebe někdo ubytoval ukrajinské uprchlíky, ale pak otočil a už je doma nechtěl?
Víme, že se takové případy vyskytují, my u nás ale takovou zkušenost nemáme. I proto vyžadujeme od obou stran řadu informací. I proto nabízíme prostor na rozmyšlenou. K čemu ale dochází je, že lidé z Ukrajiny přicházejí s traumaty, mají potíž s důvěrou, a bojí se bydlet ve společném bytě.
Chtějí lidé, kteří nabízejí byty, za ubytování zaplatit?
Lidé, kteří u nás vyplní formulář, uvedou, jestli ubytování nabízí zadarmo, nebo zda žádají pokrytí části nákladů. Ty se pak snažíme pokrývat. Taky je třeba říct, že je něco jiného, jestli je ubytování na krátký čas nebo třeba na rok i déle. My v nabídce máme asi tři tisíce bytů a většinu z nich lidé poskytují bezplatně nebo nečekají, že je budou platit uprchlíci.
Očekáváte, že lidé, kteří k nám z Ukrajiny utíkají, budou v České republice chtít zůstat dlouho, nebo se vrátí domů hned, co to půjde?
Zatím se mi zdá, že lidé, kteří k nám přicházejí, neočekávají, že by tady měli bydlet dlouho. Pokud u nás ale nebudou moct pracovat, tak je pro ně forma podpory nezbytná. Klíčovou roli bude hrát příspěvek státu.
Bydlení je jedna věc, uprchlíci k nám ale často přichází s prázdnou. Jak to řešíte?
Řada lidí přichází bez ničeho. Třeba jen s taškou věcí, mnohdy nemají ani oblečení. Jasně, jsou i takoví, kteří přijeli autem, ale většina jich takovou šanci neměla. Ti jsou odkázání na pomoc místních či charitativních organizací. Lidé, kteří je ubytovávají, moc dobře ví, že i když jim dají střechu nad hlavou, což je úžasné, tak tím jejich veškeré potřeby nevyřeší. Takže jim pomáhají třeba i s oblečením.
Lidé prchají i s traumaty. Je důležité s nimi neustále pracovat?
Za nás je klíčové, aby dostali psychosociální pomoc, kterou chceme přes náš projekt zajištovat. Pro lidi z Ukrajiny to není jednoduché, jsou v novém prostředí, neznají jazyk, spousta z nich tady nemá kontakty a taky přemýšlí, jak jsou na tom jejich blízcí. Mají traumatické zážitky. Je to něco, k čemu musí být lidé, kteří jim chtějí pomáhat, empatičtí. Navázání důvěry je velkou výzvou.
Většina lidí teď pomáhá. Nebojíte se ale, že se situace otočí? Že lidé začnou uprchlíky z Ukrajiny vinit za vše, co se teď děje?
Takové riziko tady je. Jsme si vědomi, že solidarita je jednoznačná a široká, ale taky, že to nemusí platit dlouhodobě. Určitě nastanou i problémy, to ale musí řešit stát. Když se lidem zdražují komodity, tak je třeba hledat příčiny. Buďme upřímní, nesouvisí to s tím, že k nám přichází uprchlíci, ale se situací na globálních trzích, kterou ovlivňuje válka. Jde o to, kolik lidí se tady usadí, a jestli na to má stát kapacitu. Bude důležité vše vysvětlovat veřejnosti a předcházet šíření lživých zpráv.
Postavili jsme proti sobě první a poslední Renault 5. Přesně 50 let však ukázalo na jedno překvapení
