Psycholožka Koucká: Dětem jsme kvůli covidu „vzali život“. Podle ní by měli politici vysvětlit, proč vůbec nařízení zavádí
Dopady pandemie na psychiku jsou zkoušeny neustálými změnami vládních opatření. Psycholožka Koucká si myslí, že nejhůře se pak covidová krize podepisuje na dětech.
Pavla Koucká je psycholožka, zabývající se psychoterapií a psychologickým poradenstvím pro rodiče. Kromě toho pracuje v azylovém domě pro matky s dětmi. Napsala řadu knih na téma rodičovství a výchova dětí. Vedle psychologie vystudovala i biologii.
Čekají nás druhé covidové Vánoce. Budou se nějak lišit od těch prvních?
Před loňskými Vánocemi došlo k rozvolnění opatření, najednou bylo možné zase jít do obchodu či ke kadeřníkovi. Lidé jako by se znovu nadechli, bylo to úlevné, řada lidí navíc věřila, že nejde jen o Vánoce, ale že máme to nejhorší za sebou. Na samotné Vánoce už ale zase přituhovalo a pak přišlo, co přišlo.
Letos jsou lidé ve svých nadějích opatrnější. Navíc ještě tak úplně nevíme, co bude. Bohužel jsme si museli zvyknout, že vláda rozhoduje dosti chaoticky a s vysvětlováním se moc nenamáhá. Určitou nadějí je pro většinu z nás vláda nová, ale u té ještě není jasné ani to, zda se do Vánoc dostane k moci.
Jsou obecně svátky v době krize světlým bodem, který nám pomůže na vše alespoň na chvíli zapomenout? Nebo jsou vnímány o to bolestněji, že je nemůžeme slavit tak, jak jsme zvyklí?
Obojí, resp. jak u koho. Někteří lidé se stáhnou do svých domovů, místo zpráv si pustí pohádky a budou si užívat společnosti svých nejbližších, večerů provoněných cukrovím. A pak tu jsou ti, kteří měli na Vánocích nejraději bujaré večírky, cestování a spoustu návštěv, či jsou pro ně vánoční svátky tradičně spojené s bilancováním. Pro ně mohou být letošní Vánoce frustrující a těžké. V odlišném postavení jsou samozřejmě též očkovaní a neočkovaní.
Momentálně společnost ostře rozděluje názor na očkování. Řeší Vaši klienti jak přesvědčit své blízké, aby na vakcínu šli nebo naopak, jak jim vakcinaci rozmluvit?
Moji klienti nejsou ani zdaleka reprezentativním vzorkem populace, nicméně toto neřeší. Řešili to dřív, ale postupně přišli na to, že to je snaha, na které si mohou spíše vylámat zuby — ztratili spoustu energie, rozhádali se, ale většinou nepřesvědčili. V současné době rozhodnutí svých blízkých přijímají, i když je jejich názor na to, co je nejlepší, jiný. Někdy řeší, jak to přijmout. Několik mých klientek zvažuje, zda se nechat očkovat — zda upřednostnit to, co si myslí, že je dobré pro jejich zdraví, nebo si udělat život jednodušší. Tlak i obavy jsou veliké. Častá je obava o reprodukční zdraví.
Promítá se délka trvání pandemie do vnímání onemocnění covid-19? Mění se nějak lidský strach, pokud jeho původce přetrvává delší čas?
Ano, zvykáme si. Na jaře 2020 se vládě a médiím podařilo v lidech vyvolat veliký strach. Ten u většiny lidí opadl. U všech ne, jsou i tací, co to mají opačně. Většinou jsou to ti, kterým někdo blízký na covid zemřel či má nepříjemné následky.
Respirátory se staly symbolem pandemie. Dříve jsme slýchali, že přijde doba, kdy je budeme brát jako běžnou součást šatníku a dobrovolně si je nasadíme, když na nás tzv. „něco poleze“, abychom nenakazili okolí. Myslíte si, že ta doba přijde, nebo je budeme vnímat spíše jako stigma?
Domnívám se, že pro většinu populace bude platná ta první varianta: když na nás „něco poleze“, z ohleduplnosti k druhým buď zůstaneme doma, nebo si vezmeme roušku či respirátor.
S covidem žijeme už skoro dva roky, víme už více o jeho dlouhodobých dopadech na lidskou psychiku?
To se teprve ukáže. Ohledně psychických následků onemocnění samého si netroufám spekulovat, určitě si však poneseme následky opatření, někteří jedinci dosti závažné.
Jaký je dle Vašeho mínění vliv vládních opatřeních na naši psychiku?
Spoustě lidí se otřásla půda pod nohama, ať už zkrachovali, nebo se jim jinak zbortily jejich jistoty. Jeden čas to například vypadalo, že by se měli vysokoškolští studenti vystěhovat z kolejí — pro některé to byl skutečný šok: „To mi mohou opravdu jen tak vzít můj nový domov!?“ Nejhorší dopady, obávám se, budou z dlouhodobého hlediska na děti. Děti a dospívající přišli o setkávání se spolužáky a často i o možnost věnovat se svým koníčkům, byli vytrženi z kolektivů.
Dětská psychiatrička Lucia Vašková se na jaře vyjádřila, že jsme dětem „vzali život“, a já, ač nepracuji přímo s dětmi, s ní musím souhlasit. Mluvila jsem s řadou rodičů zoufalých ze zoufalství svých dětí, z toho, že se jejich dítě „odstěhovalo do on-linu“, upadlo do deprese apod. A musím říci, že mě to, co jsme dětem jako společnost provedli, dost štve. Cožpak nejsou děti těmi, o něž by nám mělo jít především? Koho bychom měli chránit nejvíce?
Jak si myslíte, že by politici měli k této situaci přistupovat?
Myslím, že by měli mít plán a srozumitelně jej komunikovat, trpělivě vysvětlovat. Nedělat rozhodnutí ad hoc, ale popsat, podle čeho budeme rozhodovat, co se stane když… Také by měli vážit hodnoty. Sbírat informace od odborníků z různých oblastí, dávat je dohromady a vyvažovat. Odborníci na šíření epidemie jim mohou zprostředkovat informace o šíření nákazy a o účinných opatřeních. Jiní odborníci poskytnou informovat zase o dopadu těchto opatření. Politik musí zvažovat situaci komplexně.
Názory na covid, nošení roušek a očkování dnes rozdělují společnost více než náboženské či politické preference. Covid je problém. Rozdělená společnost je ovšem také problém. Stejně tak depresivní děti atd. Hodnoty je třeba vyvažovat a ani ta nejvyšší hodnota by neměla absolutně přebít hodnoty jiné. Ve jménu zdraví je příliš snadné ubírat práva, ve jménu bezpečnosti devastovat svobody. Může se tak dít skokově, když lidi dost vyděsíme. Anebo pomalu a postupně, nenápadně. Historie je plná hrůz, jež se děly pod praporem ochrany nejvyšších hodnot.
A na závěr, co byste doporučila obecně lidem, jak by se v této době měli chovat?
Tak samozřejmě zodpovědně a ohleduplně. Ale to se říká všude, takže to nebudu rozvíjet. Spíš bych chtěla připomenout, že je dobré, když umíme respektovat, že to někdo má jinak. A také je fajn, když umíme vnímat i v obtížné situaci, co nám může přinést pozitivního. Spousta lidí si i v nejtěžších lockdownech našla něco hezkého: rodiny byly více spolu, rodiče trávili čas se svými dětmi, chodili s nimi ven. Některá přátelství a vztahy se rozpadly či vyvanuly, ale jiné se naopak prohloubily. Je prima, když se nám podaří uchopit krizi jako příležitost.
