„Ve válce klesá schopnost vidět protivníka jako člověka,“ říká psycholog Pavel Král
Na Ukrajině stále zuří válka, během níž umírají nejen vojáci, ale i civilisté a děti. Konflikt za sebou zanechává obrovské škody.
Pavel Král je klinickým psychologem Ústavu leteckého zdravotnictví Praha. Pro Události247 hovořil o tom, co mohou prožívat lidé ve válečném konfliktu a jaké na nich válka může zanechat následky.
O válce na Ukrajině se hovořilo déle, všichni ale doufali, že k ní nedojde. Dá se na takovou situaci vůbec psychicky připravit?
Války ve světě probíhají od počátku lidstva. To, že se v Evropě od konce druhé světové války nebojovalo, ještě neznamená, že v genech nemáme schopnosti válčit. Pokud jde o to, jak jsme na takové situace přirozeně připraveni, tak existují dva extrémy. Na jednom pólu jsou ti, kteří nejsou schopni bojovat vůbec, a když se dostanou do boje, tak je paralyzuje strach. Nejsou schopni žádné akce, takže buď zahynou, nebo jsou z boje odsunuti, protože jsou při něm k ničemu.
Druhým extrémem jsou lidé, kteří boje vyhledávají?
Jsou to lidé, kteří nemají strach, boj je baví, vzrušuje a je to pro ně radost a potěšení. Většina lidí je ale někde mezi těmito póly.
Zmínil jste jedince, kteří nechtějí bojovat. Ale co když musí? Dokážou i zabít?
Buď to zvládnou a přežijí, nebo to nezvládnou a zemřou. Smyslem vojenského výcviku je připravit člověka na to, aby v situaci reálného boje obstál. To znamená, aby nemusel moc přemýšlet a rozhodovat se, ale aby věci dělal do jisté míry automaticky, nacvičeně a aby uposlechl rozkaz. Má to být tak, že voják dělá, co se mu řekne. A díky výcviku pak každý v boji ví, co má dělat. To ale platí pro vycvičenou armádu. Otázkou je, jak to funguje v různých domobranách nebo jednotkách, v nichž jsou lidé, kteří kvalitním výcvikem neprošli.
Na Ukrajinu padají bomby, vzduchem se stále vznáší hrozba použití zbraní hromadného ničení. To musí být obrovský a neustálý nápor na psychiku…
Už od první světové války se ví, že dělostřelecká palba, tedy dopadající granáty, miny či rakety jsou jedním z největších stresorů, který vojáky může v boji potkat. Nejde mu totiž čelit jinak, než se schovat do nějakého krytu. Stejně stresující je to i pro civilisty. Pokud je vyhlášen letecký poplach, lidé jsou v krytech, kde mohou jen čekat a doufat, že jejich kryt nedostane zásah.
Dá se vůbec vyrovnat s tím, že vedle vás umírají vaši kamarádi a nevinní lidé?
Víme, že účast v bojích lidi traumatizuje. Na druhou stranu, každý člověk je jiný a každý reaguje jinak. Někoho boj traumatizuje více, někoho méně. Existují faktory, které mají větší potenciál způsobit trauma. To jsou například mrtví civilisté, děti jako oběti války či smrt blízkých přátel, kterou vidíme. Ale jak jsem už říkal, každý člověk je jiný a každá válka je jiná.
Co všechno může vnímání člověka ovlivnit?
Záleží na tom, kdo člověk je, jaký byl předtím, jaký má výcvik, jakou má motivaci bojovat. Ta je jiná u člověka, který bojuje, aby bránil sebe, své blízké nebo svou zemi a jiná u vojáka základní služby, který je poslán do války, na níž mu nezáleží, ale díky okolnostem mu nezbývá nic jiného než bojovat. Je v armádě, musí poslechnout a alternativou je hrozba trestu smrti.
Takže plní rozkazy a fungují v podstatě jako roboti?
Kdyby vojáci dostali na výběr, jestli chtějí bojovat nebo jít domů, asi by jich hodně šlo raději domů. Nicméně protože tuto volbu nemají, tak bojovat musí. Musí překonat strach. V tom jim může pomoct vědomí, že chrání svou zemi, blízké, rodinu, kamarády nebo děti. Něco, co jim pomůže najít smysl v riziku, že mohou zemřít.
Ale co když takový důvod nenajdou?
Pak se jim strach překonává hůře. Je zde ale ještě jeden faktor. S tím, jak kolem přibývá mrtvých a zraněných přátel, tím víc se boj může stát osobní a člověk už nebojuje za ideály či vlast, ale sám za sebe, za své přátele, za jednotku, v níž slouží. A současně klesá schopnost vidět protivníka jako člověka. A to je moment, kdy se prakticky kdokoli může dopouštět činů, jichž by se jinak nedopustil, a které my z bezpečí, v němž žijeme, nemusíme chápat.
Válka, to je ohromný stres. Dokáží s ním nějak pomoct služby psychologů?
Všechny moderní armády mají nějakou psychologickou službu. Vojenská psychologie má několik úkolů. Jednak se podílí na výcviku a psycholog může pomoct taky v tom, aby byl výcvik účinnější a efektivnější. Kromě toho se dá trénovat a zvyšovat psychická odolnost jednotlivce. To je výcvik. V samotném boji je ale psycholog k ničemu, pokud by sám nebojoval. Důležitá je pak role psychologů po válce. To bude jejich péče velmi zapotřebí.
Co budou lidé, kteří ve válce bojují, prožívat, až konflikt skončí? Tedy, pokud přežijí…
To samozřejmě nelze zobecnit. Každý jsme jiný. Někdo se po válce bez problémů vrátí zpátky k civilnímu způsobu života, někdo to nezvládne bez pomoci, někdo bude traumatizován natolik, že se už do mírové společnosti nedokáže zařadit. Najdou se ale i tací, kterým se válka a způsob života, kde platí velmi jednoduchá pravidla, zalíbí natolik, že bez ní už nebudou moct být, a skončí třeba v jiné válce jako žoldnéři.
Mohu lidé, kteří bojovat ani nechtěli, překonat třeba to, že někoho zabili?
Opět platí, že každý jsme jiný. Většina se s tím bez potíží vyrovná. A opět jsou popsány faktory, které to ovlivňují. Pokud si myslíte, a i okolím a společností jste utvrzován v tom, že jste byl na té správné straně, na straně dobra, pak to, co jste zažili, má smysl a vy se s tím vyrovnáte lépe. Pokud se ale vrátíte a okolí se na vás nedívá jako na hrdinu, ale jako na zločince, pak je to vyrovnávání daleko těžší.
Takové případy už historie zažila, že?
Třeba americkým vojákům vracejícím se z druhé světové války se dostalo úplně jiného přijetí než těm, kteří se vraceli z Vietnamu. A tomu odpovídalo i to, jak se se svými zkušenostmi vyrovnali. Díky veteránům z Vietnamu vznikla diagnóza posttraumatické stresové poruchy. Ne, že by takové potíže neměl nikdo už dříve, ale až díky jejich problémům byla kodifikována PTSD jako nosologická jednotka.
Dokážete pochopit motivaci Čechů, kteří chtějí jít do války? Žene je touha pomoct Ukrajině, nebo bojovat proti Rusku?
Může to být obojí. Motivaci má každý jinou. Osobně neznám nikoho, kdo by tam šel bojovat, ale podle mých hypotéz to mohou být třeba mladí lidé, kteří touží po dobrodružství a nejsou schopni domyslet, do čeho vlastně jdou. Pak ale mezi námi žije řada lidí, kteří zkušenosti z válek mají.
Až válka skončí, budou se uprchlíci chtít vrátit domů? Do zničené země, kde nezůstane kámen na kameni?
To je otázka, na niž neznám odpověď. Pokud tu máme 300 tisíc uprchlíků, tak to bude 300 tisíc individuálních rozhodnutí. Někteří lidé se budou chtít vrátit, další ale budou chtít zapomenout a na Ukrajinu už neodjedou. Motivací každého člověka je žít bezpečný, pokud možno komfortní život s nějakými jistotami. Podle toho se pak rozhoduje.
