Ukrajinka Světlana: Stříleli na nás u Hostomele, o manželovi nevím. Viděla jsem zemřít kamaráda. Jméno Putin už nechci slyšet
Zmar, zoufalství, ale také naděje a vděk. To vše je možné vyčíst z očí paní Světlany, která se v úterý dostala do České republiky. Její manžel možná už padl za vlast.
Hrůzy, které vypráví tato statečná osmadvacetiletá blondýnka se sotva roční holčičkou v náručí, lze jen stěží pobrat. Je to jako z nějakého filmu, ze kterého máte ještě měsíc po shlédnutí noční můry. Jenomže toto je realita, kterou si Světlana prošla. V Evropě ve 21. století…
Jak jste se dostala do České republiky?
Na slovenských hranicích nás a dalších 39 lidí vyzvedl autobus. Náš ukrajinský kamarád to zařídil se známými, které má v České republice. Oni nás tam vyzvedli a rozvezli do několika měst.
Ten kamarád je tu s Vámi?
Ne, zůstal na Ukrajině. Pomáhá lidem dostat se na hranice.
Odkud jste Vy a Vaše dcera odešli?
Bydleli jsme kousek od Kyjeva poblíž Hostomele. Napřed jsme šli k příbuzným do Kyjeva, pak jsme se rozhodli ze země odejít.
Chcete mluvit o tom, co jste cestou viděla?
Moc ne. U Hostomele na nás stříleli ruští diverzanti, náš známý tam zemřel. Viděla jsem ho umřít. Nebyl jediný, viděla jsem hodně mrtvých lidí. Často jsem myslela, že to také nezvládnu, že zemřu.
Co Vám pomohlo?
Moje dcera. Myslela jsem jen na to, že ji nesmím nechat samotnou. Manžel totiž bojuje. Pomáhali i lidé, které jsem potkávala. Kdo mohl, tak pomohl.
Máte zprávy o manželovi a dalších příbuzných na Ukrajině?
Ne. Nevím, jestli jsou naživu. Strýc s tetou byli v Irpini. Prý tam Rusové stříleli do neozbrojených civilistů. Maminka je v Kyjevě, nechtěla odejít, chtěla pomáhat dalším lidem. O manželovi nevím už několik dní. Možná padl.
Když před Vámi vyslovím jméno Vladimir Putin…
Ne, nedělejte to. Je to zrůda, vrah. Kdybych dostala příležitost, s chutí ho zabiju.
Co budete dělat v České republice?
Postarám se o dceru. Už mám domluvenou práci. Nebudeme nikomu na obtíž.
Vrátíte se na Ukrajinu, až skončí válka?
Ano, chci domů. Posbírat to, co zbylo z našich domovů a začít znovu. Snad se všichni sejdeme. A když ne, tak se uvidíme tam nahoře…
Postavili jsme proti sobě první a poslední Renault 5. Přesně 50 let však ukázalo na jedno překvapení
